Liverpool Football Club se v posledních letech ubírá směrem, kterým se přibližuje dnu, namísto vrcholu. Fanoušci zažívají krušné časy a zdá se, že ani vyhlídky do budoucnosti nemají nejrůžovější odstín. Je tu vůbec nějaká šance, že se opět dostaneme tam, kam historicky patříme?

Zpátky do minulosti

Když Liverpool v sezóně 1989-90 vyhrál 18. titul, vypadalo to, že vše půjde jako na drátkách. Byl to desátý titul v posledních patnácti sezónách. V ten okamžik asi ani nejvěrnější fanoušci Manchesteru United nečekali, že od té doby už Liverpool nejvyšší anglickou soutěž nevyhraje.

V posledním desetiletí 20. století nastala hubenější léta. Jako kdyby vznik nynější podoby Premier League přišel s novými pořádky. Do té doby druhé, ba někdy i třetí, housle hrající Manchester United začal sbírat úspěchy a Liverpool začal pouze paběrkovat.

Na přelomu milénia stál u kormidla Gerard Houllier a chvíli to vypadalo, že se zase začíná blýskat na lepší časy. V sezóně 2000-01 posbíral Liverpool více trofejí, než za celých deset let před tím. Zisk FA Cupu, Ligového poháru a Poháru UEFA (nyní Evropská liga), korunoval Houllierův tým ziskem Superpoháru a v nadcházející sezóně se umístil na druhé příčce za Arsenalem. Vše vypadalo nadějně, ale kýžený zisk ligového primátu nakonec nepřišel.

Nejblíže titulu měl tým Rafy Beniteze ze sezóny 2008-09. Pouhé 4 body jej dělily od vítězných Rudých ďáblů. Jenže souběžně začala propukat válka mezi majiteli Hicksem a Gilletem jr a zbytkem Liverpoolu, což vyústilo ve velké finanční potíže, odchod Beníteze a rozpad týmu, který dokázal v roce 2005 otočit památné istanbulské finále Ligy Mistrů proti AC Milan. S trochou nadsázky, skončila doba renesance a nastala doba temna.

Přestupové baroko

Odchody hráčů, jako byl Xabi Alonso, Javier Mascherano nebo Fernando Torres a nesmyslné příchody hráčů typu Paul Konchesky, Philipp Degen (byť zdarma) nebo Christian Poulsen slouží jako názorná ukázka toho, jak se Liverpool řítil do propasti.

Kvalita nebyla odpovídajícím způsobem nahrazena. Liverpool sice měl finanční problémy, avšak vzpomeňme si na nedávné nákupy, pohybující se na hranici 20 milionů liber. Pokud by tým tyto peníze využil smysluplně, mohli jsme dnes mít všichni o něco méně vrásek na čele.

Při vší úctě k těmto hráčům, za podobné peníze se dala zcela jistě sehnat spousta kvalitnějších hráčů než byl splašený Downing, mladičký Henderson nebo skleněný Aquilani. Přestup Andyho Carrolla raději ponechám bez komentáře, protože o tomto přehmatu už bylo řečeno dost.

Z přestupové politiky LFC si začal tropit legraci celý fotbalový svět. Pro fanoušky týmu z Anfieldu to spíše připomíná tragikomické divadelní představení. Sám klub svými kroky spáchal harakiri, protože pokud nedokážete efektivně nakupovat, pak nemáte v dnešním fotbalovém světě, plném miliardáři vlastněných klubů, šanci uspět.

Owen, Torres, Suárez a ti další

Pád velkoklubu jménem Liverpool se dá nejlépe ilustrovat na tom, jak si je klub schopný udržet své největší hvězdy. Vše to začalo odchovancem, miláčkem tribun a jedním z nejnadějnějších hráčů v historii klubu, Michaelem Owenem.

Muž, který měl potenciál stát se s klidem ještě větší modlou než Jamie Carragher nebo Steven Gerrard zradil svůj mateřský klub a vydupal si přestup do Realu Madrid. Hráči a fanoušci LFC se zaštiťují tím, že Liverpool není jen klub, je to rodina a zradit rodinu, ve které jste vyrůstali od dětství, máte v ní skvělé zázemí a jste pro ni nadějí na lepší zítřky, na to musíte mít silný žaludek.

Případ Michaela Owena už je poněkud staršího data a nejmladší fanoušci si jej nemusí pamatovat. Který případ si ale pamatují snad všichni fanoušci, je případ Fernanda Torrese. Španělský sniper, přezdívaný El Niňo, se zabydlel v sestavě LFC výborně. Stal se hráčem, který ve své první sezóně v klubu dokázal nastřílet nejvíce branek.

Torres si vychvaloval atmosféru v klubu, hovořil o tom jak se mu v klubu líbí a chce tu prožít úspěšnou kariéru. Jenže tady narážíme na problém. Úspěch.

Pokud si nebudeme nic nalhávat, Liverpool nemohl Torresovi nabídnout pravidelný zisk trofejí, a tak ho zvábila Chelsea, která má v zádech miliardáře Abramoviče, a tudíž se nebojí přivést zvučné posily za velké peníze. Bohužel způsob, jakým Španěl odešel, byl opět smutný. Řeči o spokojenosti v klubu, o budoucnosti spjaté s LFC a nakonec vytrucovaný přestup v poslední den přestupového okna.

Liverpool začal připomínat Arsenal. To nejlepší z týmu chtělo odejít za lepším, ať už za trofejemi nebo za penězi. Takový Javier Mascherano nebo Raul Meireles taky neodcházeli zrovna v dobrém.

Dnes tu máme opět tu samou situaci. Zřejmě největší hvězda týmu, Luis Suárez trucuje a chce přestoupit. Manažer Brendan Rodgers přesvědčuje celou veřejnost, že to tak není a Suárez je šťastný. Ovšem upřímně řečeno, může být šťastný někdo, kdo patří mezi deset nejlepších fotbalistů na světě a nemá šanci vyhrávat trofeje?

Může být šťastný někdo, na koho je anglickými médii a celou asociací FA pořádán hon jako na čarodějnici? Ano, někdy si Suárez svými excesy tento přístup zaslouží, ale šťastný být rozhodně nemůže. Obávám se tedy, že můžeme být svědky opět stejného průběhu jako v případech Owena nebo Torrese.

Konec srdcařů v Liverpoolu

Co spojuje výše zmíněné hráče, byla touha po úspěchu. Liverpool se nedokázal vymanit z historie a nezvládl se adaptovat na přítomnost. Nepovedené přestupy a problémy s majiteli uvrhly Liverpool do velmi nepříjemné pozice, kdy nemůže svým hráčům nabídnout zápasy Ligy Mistrů, natož nějaké medailové úspěchy. A to znamená, že kvalita jde jiným směrem.

Jak už ale bylo zmíněno výše. Liverpool je rodina. V tomto týmu byla vždy spousta hráčů, kteří se za klub dokázali rvát. Nezřídka se stávalo, že Liverpool rozhodoval zápasy v závěrečných minutách po obrovském tlaku. Bylo to tím, že v klubu byli hráči, kterým se ve fotbalovém světě říká srdcaři.

Pro příklady nemusíme chodit nikterak daleko do minulosti. Vzpomeňme si na hráče jako Sami Hyypiä, Craig Bellamy nebo Dirk Kuyt. To byli hráči, kteří dýchali pro klub a pro jeho úspěch byli ochotni vypustit na hřišti duši. A pokud chcete být úspěšní, musíte mít vedle hvězdných hráčů také tyto dříče a "blázny".

Jenže pokud se podíváme na dnešní sestavu, tak nám chybí jak hvězdy, tak srdcaři. Na konci minulé sezóny ukončil kariéru největší klubista Jamie Carragher.

Pomalu, ale jistě, se blíží také konec Stevena Gerrarda a pokud si k tomu přičteme, jak se v posledních dnech zachovalo vedení k Pepe Reinovi, který, ač Španěl, rozhodně klubistou a srdcařem byl, pak nám mnoho jmen nezbývá.

Vzhledem k tomu, jak nejistá je situace okolo Martina Škrtěla, tak mi zůstává pouze jedno jméno, o kterém jsem přesvědčen, že dokáže vyburcovat tým - Daniel Agger a to je žalostně málo.

Sázka na mládí

Je evidentní, že Liverpool může v momentální situaci přitáhnout pouze hráče druhého sledu. Bez pohárové Evropy a dostatečných financí dnes na předimenzovaném trhu těžko seženete světovou extra třídu. Jako jedna z nejschůdnějších cest se tak jeví sázka na mládí.

Klub jako Liverpool by měl mít vždy ty nejvyšší ambice, ale musí brát v potaz svoji aktuální situaci. Už několik let jsme bez Ligy Mistrů a nevypadalo to na nějaké zlepšení. Nicméně v první sezóně Brendana Rodgerse jsem začal pozorovat herní progres. Na naši hru se dalo zase koukat a mnohdy nás od tří bodů dělilo jen pár centimetrů. A co je důležité, začali dostávat šanci mladí hráči.

Zjistili jsme, že nákupy Coutinha a Sturridge se jeví po první půl sezóně jako povedené. Pokud budou pokračovat ve svých výkonech, můžou z nich vyrůst velcí hráči.

Růžky začali vystrkovat Sterling a Suso, který však stráví nadcházející sezónu na hostování. Dobré výkony začal předvádět také Jordan Henderson, kterého musela zcela jistě svazovat částka, za kterou do klubu přišel.

Ani v defenzivě nejsme bez talentů. Po zranění se vrací Martin Kelly, šanci vyzrát v kvalitního obránce má Wisdom nebo Flanagan.

Ačkoli se s Brendanem Rodgersem dá v mnoha věcech nesouhlasit, myslím si, že klub se dal konečně na správnou cestu. Pokud se podaří udržet tuto mladou generaci hráčů a vybudovat v nich opravdovou lásku ke klubu, nemusíme být v budoucnu zcela bez šancí.

Bude nás to nejspíš stát ještě pár sezón bez opravdového úspěchu, ale o to sladší pak může být odměna.